Neplavci hození do vody příliš brzy

Radikální islamistické hnutí Tálibán ovládá už deset z 34 hlavních měst afghánských provincií. Kontroluje prý už zhruba dvě třetiny území.

Afghánistán jsem v uplynulých letech několikrát navštívil. Naposledy v březnu 2016 ve funkci předsedy vojenského výboru NATO, s generálním tajemníkem Jensem Stoltenbergem. Jednali jsme s prezidentem Gháním a dalšími nejvyššími politickými i vojenskými představiteli krátce poté, co afghánské bezpečnostní síly převzaly hlavní tíhu odpovědnosti za bezpečnost v zemi. Tehdejší atmosféru bylo možné vyjádřit slovy „máme mnoho problémů, ale společně s vámi je zvládneme“. Byla v tom nejen naděje, ale i velké odhodlání vrátit Afghánistán k normálnímu životu.

Teď sleduji vývoj v zemi s obavami. Dlouhodobě patřím k těm, kdo varovali před letošním odchodem spojenců ze země. Rychlost návratu Tálibánu a fakt, že před ním vládní síly často skládají zbraně a opouštějí pozice bez boje, je pro mě zklamáním.

Je zřejmé, že bezpečnostní síly ještě nejsou ve stavu, aby mohly bez pomoci spojenců bojovat s Tálibánem a plnohodnotně zajistit ve své zemi bezpečnost. Jejich situace mi připomíná neplavce, o kterém víte, že ho jednou musíte hodit do vody, aby se přestal bát a začal sám plavat.

Je ale mimořádně důležité dobře ho na to připravit a mít jistotu, že to zvládne. Teď se ukazuje, že jsme afghánské síly a s nimi i celou zemi hodili do vody příliš brzy. A ty vody jsou hodně rozbouřené.

Dá se bohužel čekat, že v dalších týdnech a měsících se situace nezlepší. Nad tím, jak dopadnou jednání mezi afghánskou vládou a představiteli Tálibánu, dál visí velký otazník.

Současný stav ale nemůže vést ke zpochybňování, zda mise měla vůbec nějaký smysl. Jednoznačně měla. Velké části Afghánců ukázala, že lze žít i jinak než v neustálém konfliktu. Zlepšilo se postavení žen. Významná část země prošla určitou modernizací. Milionům lidí uplynulá léta ukázala, že lze žít s optimističtějším výhledem do budoucna a že jsou to hlavně oni, kdo mohou situaci změnit k lepšímu.

Je v našem zájmu být součástí úsilí mezinárodního společenství v pomoci Afghánistánu, aby se znovu nestal ohniskem šíření terorismu. Tálibán není jedinou extremistickou skupinou v zemi a samotná ztráta kontroly území vládou vytváří příznivé podmínky pro posílení a činnost dalších extrémně nebezpečných organizací, jako jsou al-Kajdá, Islámský stát nebo Haqqaniho síť. To by mělo přímý dopad na bezpečnostní situaci ve světě.

Bezpečnější Afghánistán proto znamená i bezpečnější Česko. Musíme tomu my jako Česká republika i my jako NATO aktivně pomáhat. Jednou z cest je podpora afghánské vlády a jejích bezpečnostních složek a zároveň eliminace zdrojů pro fungování všech sil, jejichž cílem není mírové řešení a soužití všech etnik na území Afghánistánu.

Je nutné sledovat i posilování vlivu dalších mocností v zemi. Rusko už jednou udělalo v Afghánistánu velmi bolestivou a drahou zkušenost. Odhaduji, že bude teď velmi důkladně zvažovat, jaké kroky tam, a zda vůbec nějaké, podnikne.

Negativní roli však může sehrát Čína. Ta se už několikrát vyjádřila, že hnutí Tálibán podporuje. A je to země, která se už mnohokrát zachovala naprosto pragmaticky, pokud jde o mezinárodní pomoc vedenou vlastními obchodními zájmy.

Jsem přesvědčen, že s cílem ovládnutí nerostného bohatství Afghánistánu bude bez skrupulí přispívat k tomu, aby hnutí Tálibán brzy ovládlo celou zemi a Čína pak byla nejbližším přirozeným spojencem toho, kdo bude určovat nové pořádky.

Bezpečnější Afghánistán znamená i bezpečnější Česko

Petr Pavel

Armádní generál ve výslužbě, bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky a předseda vojenského výboru NATO. Dnes se věnuje přednáškám a besedám s občany a s cílem dále pomáhat posilovat českou společnost, aby byla soudržná a nerozdělovali ji vnitřní konflikty, založil spolek Pro bezpečnou budoucnost.