22. října 2022

Stanovisko generála Pavla k zavádějícímu článku v deníku Právo

přejít na Vyjádření spolužáků

Dovolte mi vám touto cestou předat stanovisko k zavádějícímu článku, který v sobotu 22. 10. 2022 publikoval deník Právo. Text se zakládá na spekulativních vyjádřeních a ukazuje, že předvolební kampaň se naplno rozjíždí. Průzkumy z posledních týdnů mě opakovaně řadí na pozici před Andreje Babiše, a to spustilo nevyhnutelnou reakci.
 

Kontaktoval mě redaktor deníku Právo Oldřich Danda, že se mu ozval můj bývalý spolužák Pavel Beneš ze zpravodajského kurzu, aby najednou po více než 30 letech přinesl údajné odhalení, které mě má znevěrohodnit. Líčí své osobní představy, že jsem byl loajálním komunistou a hájil zájmy režimu, což prý pocítil na vlastní kůži. Také zpochybňuje, že kurz, který jsme studovali, nás připravoval také na práci vojenských diplomatů. Podobně jako v případě dalších urputníků je to postavené jen na osobních spekulacích a bez důkazů.
 

Nechci před pomluvami a manipulativními útoky obhajovat sám sebe. Jsme v kampani a je jasné, že jich bude přibývat. Požádal jsem proto redaktora, aby zveřejnil vyjádření dalších účastníků stejného kurzu, kteří tehdejší události zažili, a mohou je tak pravdivě popsat. Redaktor dostal stanoviska dvou různých spolužáků i s kontakty, ale rozhodl se dát přednost pomluvám od jednoho člověka. Označil stanoviska dalších spolužáků (mimochodem bývalých vysokých představitelů zpravodajských služeb Česka a Slovenska) za nerelevantní a své redakci je ani neposlal. Zveřejním je tedy alespoň touto cestou, protože říkat věci v kontextu považuji za důležité.
 

Sám jsem Právu řekl, že Pavla Beneše pamatuji jako spolužáka, se kterým jsem nikdy neměl žádný konflikt. Naše cesty se po druhém ročníku studia (v létě 1990, kdy kurz opustil) rozešly a od té doby jsem ho neviděl. Já jsem po ukončení studia v roce 1991 nastoupil na Generální štáb na odbor řízení vojenských přidělenců. O pár let později si mě jako asistenta osobně vybral generál Radovan Procházka, bývalý vězeň komunistického režimu, který po revoluci budoval vojenské zpravodajství na nových demokratických základech. Kdybych byl člověkem, za jakého se mě snaží vykreslit Pavel Beneš a mnozí další urputníci, jeho důvěru bych určitě nezískal.
 

Kdyby na mé minulosti bylo cokoli diskvalifikujícího, stejně tak by by si mě těžko zástupci 30 zemí NATO zvolili za nejvyššího vojenského zástupce s přístupem k těm nejtajnějším plánům. Každému, kdo se v mezinárodní bezpečnostní politice pohyboval, je jasné, že by mi tajné služby Američanů, Britů nebo Francouzů, kteří mají i jaderné zbraně, neumožnily přístup k těmto plánům, kdyby na mě našly cokoli problematického.
 

V nejbližších měsících očekávám další útoky, ale jedno je jisté - nic na mě nenajdou, můžou si jen vymýšlet a lhát a toho se nebojím.

Přikládám reakce spolužáků na "výpověď" Pavla Beneše, které považuje deník Právo za nerelevantní, a také vyjádření historika Eduarda Stehlíka

Jaroslav Gofjár

bývalý ředitel slovenské Vojenské spravodajské služby 2006-2007

“Prečítal som si, čo o generálovi Pavlovi napísal pán Beneš, náš bývalý spolužiak. Prekvapilo ma to najmä preto, lebo si nie som vedomý, že by Petr Pavel v tej dobe oficiálne niečo riešil po straníckej línii voči p. Benešovi, ako to popisuje on. Pamätám si na určité momenty, kedy nás z vyšších straníckych pozícií funkcionári vyzývali, aby sme sa vyslovili proti výzve „Několik vět“, ale my sme akúkoľvek aktivitu v tomto smere považovali za neprofesionálnu a všetci vrátane Petra Pavla sme sa odmietli vyjadriť proti, už aj s prihliadnutím na charakter nášho služobného zaradenia. Pre mňa bol Petr Pavel vždy typ férového a čestného človeka, ktorý ak niekomu nepomohol, tak mu rozhodne neublížil. Som si istý, že takým zostal aj naďalej.

Pavel Beneš pokračoval s nami aj v roku 1990 ešte niekoľko mesiacov, ale nakoniec kurz opustil, čo ma trošku prekvapilo, lebo aj napriek istým problémom pri zvládaní obsahu kurzu, dokázal sa k úspechu predrieť pre neho typickým úsilím. Bol síce typ konštantného „frfloša“, ale keď bolo treba makať, tak sa vždy zmobilizoval. O to viac ma teraz prekvapuje jeho aktivita a argumentácia o domnelom „kádrovom šráme“ – na konci roku 1989 to predsa nedávalo zmysel. Taký „šrám“ by skôr mohol potom využiť, aby sa staval do pozície „odbojára“. Nie som si istý, či sa nechal teraz iba uniesť, aby sa zviditeľnil pri kampani – hodnotenie, či to je jeho individuálny boj alebo sa podujal na pomoc iných kandidátov, by bolo špekuláciou. Mrzí ma poznanie, že si takéto bremenom ťahal so sebou po celý doterajší život. Veď čo ak by gen. Pavel vôbec nekandidoval? V takom prípade by to zo seba nikdy nezhodil.”

Pavel Zůna

bývalý ředitel odboru vojenské diplomacie Vojenské zpravodajské služby a býv. zástupce ředitele Vojenského zpravodajství

Když jsem si přečetl sdělení pana Beneše o jeho působení v našem kurzu, musím se připojit k názoru pana Gofjára. Je potřebné si uvědomit, že do kurzu jsme nastoupili v roce 1988, rok před Sametovou revolucí a tento první rok jsme strávili na tehdejší Vojenské akademii v Brně v jazykové přípravě a obecné vojenské přípravě pro vyšší důstojníky. Až v polovině roku 1989, krátce před listopadovými událostmi, jsme nastoupili do vlastního kurzu v Praze. Samozřejmě, v té době se hovořilo o prohlášení “Několik vět” a tehdejší politický pracovník k němu prezentoval příslušný postoj, ale vůbec si neuvědomuji, že by se to řešilo oficiálně na stranické linii. Naopak, naši tehdejší velitelé nás nabádali, abychom žádný veřejný postoj nezastávali. Pravdou je, že jsme věděli, do jakého kurzu nastupujeme a na co se připravujeme, ale nikdo z nás nevěděl, zda budeme zpravodajskou práci “v poli” vykonávat nebo ne. Většina z nás by s největší pravděpodobností skončila někde u nějakého technického nebo analytického oddělení. Argumentace, že za Petrem Pavlem musel stát někdo vysoko, aby se do kurzu dostal, neobstojí. Mě také nechtěl velitel pluku pustit s tím, že za mě neměl náhradu. To byl běžný trend a velitelé to zdůvodňovali všelijak. Schopných lidí se nikdo nechtěl zbavit. Byl to zavedený proces, kdy se velitelé ke všem personálním opatřením vyjadřovali, to platí i dnes. Finální rozhodnutí ale na personálním dokumentu dělal tehdy náčelník generálního štábu/ministr obrany.

Je potřebné také říci, že pan Beneš byl z kurzu vyřazen, protože nesplňoval především studijní požadavky v oblasti jazykové přípravy. Problémy měl od začátku, přestože tomu věnoval maximální úsilí, nestačilo to. Nedokončení postgraduálního studia mělo v té době negativní vliv na další kariéru důstojníka. Ve své podstatě se mu zavřely dveře k dalšímu postupu. Mrzí mne, že jeden z našich spolu studujících se takto vyjadřuje. Měli jsme dobrý kolektiv, všichni jsme se snažili dosáhnout co nejlepších výsledků v odborné přípravě, protože to bylo rozhodující pro naši další kariéru. Nakonec to dopadlo tak, že po skončení studia většina z nás byla ze služby vyřazena. Někteří ukončili aktivní službu, jiní přešli k tehdy vznikajícímu Vojenskému obrannému zpravodajství. Že jsme nebyli ničím “poskvrněni”, dokládalo tzv. lustrační osvědčení podepsané ministrem vnitra, a také fakt, že tehdejší nové vedení rezortu obrany nás považovalo za odborně připravené a politicky spolehlivé osoby vhodné pro službu v porevolučním Vojenském obranném zpravodajství.”

Vyjádření Eduarda Stehlíka

Pavel Beneš mě v článku také obviňuje z protekce, jinak si totiž neumí vysvětlit můj údajný “raketový vzestup” v kariéře. Ani v tomto případě se nechci obhajovat, věřím, že výsledky mé práce, jak na bojišti, tak v diplomacii, hovoří jasně. O odborný komentář jsem požádal vojenského historika Eduarda Stehlíka, který z pozice své praxe dokáže objektivně posoudit, zda jsem se dopustil nějakých “podezřelých úspěchů.”

“Ze záznamů o vojenské službě Petra Pavla jednoznačně vyplývá, že v žádném případě nešlo o údajný „raketový vzestup“ a tvrzení o protekci jsou pouhou nepodloženou spekulací. Časový rozestup, jak pokud jde o jmenování do jednotlivých hodností (poručík 10. 7. 1983, nadporučík 1. 10. 1984, kapitán 1. 10. 1987, major 1. 10. 1990), tak i ustanovení do velitelských funkcí (1. 9. 1983 velitel čety, 26. 9. 1985 velitel roty) je zcela standardní, běžný a rozhodně ho nelze označit za „raketový.” Fakt, že přímí nadřízení nedoporučí svého podřízeného k vyslání do kurzu, povýšení či k vyznamenání, zatímco funkčně vyšší představený toto personální opatření naopak schválí, bylo a dosud je v armádě zcela běžným jevem. Podstatné je v takovém případě rozhodnutí hodnostně a funkčně vyššího (což je v armádě jako v hierarchicky řízené organizaci standardní). Výše postavený představený může mít o věci větší přehled a rozhodne se například z důvodu prospěchu celku (celé armády, či konkrétní její složky) vybrat kandidáta ze své úrovně a nebrat v potaz stanovisko přímého nadřízeného, které může být navíc ovlivněno například tím, že nechce přijít o schopného důstojníka, za kterého nemá náhradu, nebo má jiné osobní motivace k negativnímu stanovisku. Rozhodně jde jen o spekulace. Podstatné je hodnocení výsledků Petra Pavla ze samotného kurzu a jeho následné úspěchy, které všichni známe.”

Newsletter generála Pavla

Odebírejte
novinky

Chcete dostávat čerstvé informace a pozvánky na mé akce? Přihlaste se k odběru novinek a mějte vždy ten nejlepší přehled.